Povídka za všechny prachy - Děsnej řízek Ben Hanscom

Když já, Susan Whitneyová, přijdu domů, tak se obvykle tak trochu přiblble a nesměle usmívám, protože mám za sebou báječnej den s Billem. V takových případech se ve mně probouzí akutní touha začít objímat stromečky u nás na zahradě a vyválet se v máminejch hortenziích. Většinou se však udržím, protože mám v hlavě ještě příliš živou vzpomínku na to, jak jsem v sedmi letech padla do růží. Jau!
Jiné dny chodím domů sice unavená, ale s nezbytně přítomným pitomečkovským úsměvem, který mi prozařuje celý obličej. To znamená, že jsme se Zrzkem byli navštívit doktora Grahama Jonese. Doktora Jonese bezmezně miluju.
Za prvé proto, že nám vždycky s chutí naloží na bedra patnáctiminutovou přednášku o koktavosti, načež se usměje našim udiveným obličejům a začne nás popichovat.
A za druhé pro ty jeho poznámky.
„Tak co, vy dva, kdy už bude svatba?“ ušklíbne se vždycky a my s Billem reagujem pokaždý naprosto identicky. Bill prohlásí: „Hmpf!“ a já zrudnu až po kořínky vlasů a začnu něco koktat. No chápete to? Logoped, kterej učí dětičky koktavosti. Nenormální.
I tak nám ale dr. Jones dokáže parádně zvednout náladu. Obzvlášť tím svým:
„No, Bille, vidím to na další dva tři měsíce v blízkosti této báječné dámy –“ (Začnu se rozhlížet kolem sebe, abych onu dámu zmerčila a popřípadě jí jednu vrazila, a pak zjistím, že dr. Jones mrká přímo na mě) „– a bude po problému.“ Tenhle kec miluju, protože se po něm Bill vždycky tak krásně usměje. Na mě. Skoro to vypadá, že…
Jenže dneska… se můj slavnej příchod domů liší od toho běžnýho hned ze dvou důvodů. Tak především jsem většinou moc líná na to, abych se přinutila běžet. Dneska ne. Dneska letim jako blázen a je mi absolutně ukradený, že mě píchá v boku a sotva popadám dech. Ono to totiž docela pomáhá, víte? Když běžim, jsem si aspoň jistá, že se s vervou sobě vlastní rychle vzdaluju tomu hnusnýmu klaunovi. A taky nemůžu brečet. A přinejmenším musím aspoň trochu přemejšlet, abych nikoho nesejmula. Jenže je mi to stejně houby platný. Apropo ten druhej důvod. Většinou totiž před našim domem doopravdy nikoho nesejmu! Ale dnešek je výjimkou. Rychlostí nejmíň 30 km/h vrazim do zjevně krajně nepozornýho chodce a slítnu s nim na zem. A jak tak na něm ležim a snažím se vzpamatovat, ozve se mi těsně vedle ucha:
„Ahoj, já jsem Ben Hanscom. Myslím, že jsme sousedi.“

Zamrkám. A zjistim, že ne úplně zanedbatelnou vahou svýho vyčouhlýho těla mačkám k zemi… děsnýho řízka! No ještě aby ne… Vzhledem k tomu, že mi velmi vážně hrozí blažené uslintnutí do jeho obličeje, budu vám ho asi muset „trochu“ popsat. Takže. Je vysokej. Ptáte se, jak to můžu vědět, když z něj skoro nic nevidim? Jednoduše. Jeho koleno mě tlačí do lýtka. Štíhlej… a namakanej. Lepší jak matrace. Hehe… Nejspíš začínám magořit. Má krátký vlnitý tmavohnědý vlasy, úplně černý oči (Narozdíl od Billa. Bill? Kdo je do háje Bill?) a krásný plný rty. A víte, co je na tom to nejlepší? Že se na mě usmívá. No fakt! Na mě! No páni, páni, páni! Ten by na mě určitě nikdy neřval! A určitě nekoktá! A určitě je děsně fajn! Vzápětí však přijde studená sprcha.
„Slečno,“ ozve se říz… Ben pobaveným hlasem, „hodláte na mě ležet ještě dlouho?“ Okamžitě zrudnu a zahanbeně z něj slezu. Ovšemže ho přitom nezapomenu řádně pochroumat. Naštěstí vypadá jako značně odolný typ, neboť se taky zvedne, frajersky si opráší kalhoty a usměje se ještě víc. Prostě magor, řekla bych. Ale… roztomilej magor.
„Já… já… já…“ vyrazim ze sebe a pokusim se taky usmát, „jsem Susan.“ Ben mi bez okolků podá ruku a mě nenapadne nic jinýho, než se celkem dost neomaleně zeptat: „A co tady děláš? Ještě nikdy předtím jsem tě neviděla.“ Krajně ležérně ukáže na výstavní barák, kterej čirou náhodou stojí zrovna vedle toho našeho. Někdy fakt nechápu svý štěstí. Z jedný strany teď budu mít tohohle úžasnýho řízka… totiž Bena, no a z druhý Bi… Natěšenej úsměv mi okamžitě zmrzne na rtech. Naopak ucejtím, jak se mi po tváři začíná kutálet další slza. Ale ne! To se musím rozbrečet zrovna teď? Nejspíš už to tak bude. Jsem psychicky labilní!
„Nevypadáš teda dvakrát nadšeně,“ pronese Ben moudře a já v tý chvíli netoužim po ničem většim, než konečně zarazit to slzavý údolí a vyvést Bena z omylu.
„No… já…“ začnu neohrabaně. A najednou se přistihnu u toho, jak se sebe po pár přetrpěnejch vzlycích rychlostí blesku sypu veškerý hrůzy, kterejch jsem toho dne měla tu čest bejt hlavním aktérem. Feromonama začínaje, cvaklým pobíháním po Bangoru pokračuje a hádkou s Billem konče. Když se totiž poněkud nejistě v domnění, že mě můj zbrusu novej soused bude považovat za cvoka, zmíním o tý části, ve který se vyskytuje klaun, Benovi zmizí veškerá barva z tváří.
„C-cože? Klaun?! A… a ten tvůj Bill… jak se jmenuje dál? Jako příjmením?“ Zmateně a zároveň mírně znechuceně zamrkám. Já mu tady vylejvám svý momentálně vraždy schopný srdce a jediný, co ho zajímá, je ten zrádce Bill! A jakejpak MŮJ Bill? Mám na něj snad paragon? Povzdechnu si.
„Bill Děsnej kokta Denbrough,“ vyplivnu, jako by mě ty slova pálily v puse. Vzápětí se však pořádně vyděsim, protože Ben se mi následkem toho výroku málem složí k nohám. Rázem zapomenu na veškerý svý mindráky, protože a jelikož ve mně převážej mý prapůvodní pudy, projevující se převážně touhou zabalit Bena do deky a začít ho krmit horkou polívkou, a skloním se k jeho zesinalý tváři. To v překladu znamená, že si kecnu na obrubník vedle něho.
„On koktá?“ vypadne z Bena dřív, než se ho stačím zeptat na důvod jeho náhlé slabosti, a je na něm vidět, že se modlí, aby to nebyla pravda.
„Děsně,“ potvrdim škodolibě, ale na moji psychiku to nemá moc valnej efekt, protože se za to téměř okamžitě zastydim. Vždyť je to koneckonců Bill… Hnusnej zrádce Bill! Ben si složí hlavu do dlaní.
„A ty ho…“ zahuhlá, „ty ho…“
„Máš ráda? Miluješ?“ Ať jdou ti kluci k čertu, ani říct to nedovedou! Ke svý hrůze si uvědomim, že krčim ramenama. „Já nevim,“ prohlásim relativně klidně. Relativně. Protože přesně v tu chvíli se v Billově okně, který je přímo naproti tomu mýmu, pohne záclona a Zrzek krajně nakrknutě vykoukne ven. Okamžitě se otočim zpátky a schválně se posunu ještě o kousek blíž k Benovi. A vzápětí zaslechnu výmluvný třísknutí okenice. Nesnáší mě. Už už to vypadá, že moje oči začnou nanovo skrápět bangorský ulice, když vtom se ke mně Ben naléhavě nakloní.
„Susan,“ vydechne, „musím ti něco říct.“

6. Kapitola || 8. Kapitola

Jo, v Derry, tam se to žije!Děsnej řízek Ben Hanscom Já se bojim! Whitneyová a Bill KoktaHolubi, důchodci, milenci, kachny a… BillZaláskovaný dopisy, co nemaj podpisy…Jsem to ale trotl!Prodáváte feromony v oranžové barvě?